Poznámka: pokud to nevíte, Simon (44) a Lisa (51) jsou z Anglie a před 11 lety vydali na cestu po východní Evropě a do Afriky, ze které se nakonec stala cesta, která zatím zdaleka nekončí. Mají najeto přes 530 tisíc kilometrů ve více než 80 zemích světa. Jedou na motocyklech BMW R1150GSA a F650GS v cestovatelské úpravě Touratech (oba používají zvětšené nádrže na 40l apod). Simon a Lisa jsou držitelé třech světových rekordů - za nejdelší nepřerušenou dálkovou jízdu jednoho týmu (předchozí rekord byl 162.000km, oni mají přes půl milionu km), za nejdelší jízdu ženy a za první přejezd Amazonského pralesa na motocyklu.
Řekněte nám nejprve něco o vašich prvních motocyklech...
Simon: Já jsem se naučil jezdit na motorce ve městě Taunton v Anglii u kamaráda, který provozoval motocyklovou autoškolu. Zkoušel jsem řadu motorek a R1100GS vypadala tak silně a odolně... Vypadala vlastně úplně jinak než všechny ostatní a navíc to bylo BMW. Takže moje první motorka byla R1100GS, když to tedy mám přiznat. BMW boxer byl vlastně jediná motorka, kterou jsem si koupil. Lidi si myslí, že si vymýšlím, když jim říkám, že tahle je v provozu více než 15 let a ujela to, co ujela. Když jsme vyráželi na naší cestu, tak jsem měl celkem dva dny zkušenosti s ježděním offroad a absolutně žádné zkušenosti se servisováním motorek. Naprosto nulové zkušenosti jako mechanik. Jsem ignorant co?
Lisa: Já jsem se učila jezdit kousek od Londýna v okrese Buckinghamshire, když mi bylo asi 16 let. Tenkrát nebylo potřeba dělat nějakou autoškolu na motorky - automaticky jste měli řidičák současně s řidičákem na auto. Bylo to omezené na 350ccm, pokud se nepletu. Moje první motorka byla Honda C90. Když jsme se se Simonem rozhodli koupit motorky, tak jsem si udělala základní kurz v autoškole specializované na motocykly pochopitelně včetně zkoušek. Už to bylo pár let, co jsem nejezdila na motorce, tak to bylo potřeba.
A co vás vedlo nebo inspirovalo k tomu, že jste vyrazili na takovou cestu?
Simon: Když jsem byl ještě kluk, tak jsme jezdili po Evropě s rodinou a mojí mladší sestrou Sally. Já jsem to cestování považoval odmalička za normální. Když jsem se pak vrátil do školy, tak jsem zjistil, že nikdo z kamarádů nikdy nikde nebyl - všichni na prázdniny zůstávali doma. My jsme jeli do St. Tropez, projeli jsme jižní Španělsko apod. Pro nás bylo cestování odmalička normální.
Lisa: Pro mě byli inspirací rodiče. Cestovali opravdu hodně, když byli mladí. Pro mě bylo cestování odmalička normální a přirozená věc. Pořád jsem si četla (a stále čtu) o různých zemích a učím se geografii a baví mě to. A moje záliba jsou mapy. Prostě mě baví si otevřít mapu a prohlížet si různá místa v různých zemích a představovat si to tam - a tak se tam potom také chci podívat!
Kolik jste měli tedy v životě motorek a která je vaše nejoblíbenější?
Simon: Měl jsem jen tři motorky, všechny BMW boxery. První byla ta R1100GS o které jsem už mluvil. Naboural jsem jí hned první měsíc. Byla to vážná nehoda a polámal jsem si přitom pravou nohu. Dva roky jsem se s tím léčiĺ. Moje druhá motorka byla zase R1100GS. Tu mi ukradli pět dnů potom, co jsem si jí koupil! Moje aktuální motorka je R1150GSA Special a je to moje nejoblíbenější.
Lisa: Já měla jen pár motorek. Kromě té první Hondy to byla i CB500, kterou jsem si půjčovala od mého prvního manžela (to bylo manželství na zkoušku). Za první opravdu svojí a opravdovou motorku považuji až tuhle BMW F650GS. Je to úžasný stroj a absolutně jí věřím.
Anglický importér sídlil tenkrát v Londýně a jmenoval se John "Bunny" Hill. Byl to skvělý chlapík, který ty věci znal naprosto do detailu a znal všechny objednávací kódy a čísla stránek v katalogu zpaměti. V té fázi příprav na cestu jsem trpěl klasickým syndromem "utratit-vyměnit". Tak jsme tomu říkali. Prostě jsem si všude různě kupoval doplňky, které neměly vůbec hodnotu a praktické využití ale já měl pocit, že s tím bude motorka vypadat "cool". John mě prostě odmítl prodat věci, které na naší cestu neměly smysl a naučil mě, co je potřeba a co nemá cenu a co bude potřeba. John bohužel tragicky zahynul předtím, než jsme na naší cestu vyrazili ale chci teď zdůraznit jeho přístup a rady, které mi pomohly.
Lisa: Obě motorky nás překvapily a stále překvapují. Když jsme se dívali na celkovou váhu, kterou budeme přepravovat během naší cesty a velmi často v terénu, který nic neodpouští - například i do velkých nadmořských výšek (v Bolivii téměř 5300m/m, v Tádžikistánu přes 4500m/m) a když jsme o tom přemýšleli, že pojedeme vlastně s minimálním servisem a že tekutina, kterou do nich často musíme lít se jen stěží dá nazvat "palivem"... tak prostě si neumíme představit, že by bylo možné použít cokoliv jiného než GS, co by takovou cestu vydrželo. A stále drží.
Simon: To je dobrá otázka! Bylo by jednoduchý kecat něco o tom, že pochopitelně tady v té lokalitě jsou skvělá místa která chceme navštívit aby naše cesta po této oblasti byla kompletní a tak. Ale realita je taková, že moje motorka! Když jsem na motorce, tak se cítím že jsem to já. Vím kdo jsem a vím co dělám. Mám čistou hlavu - vidím jen silnici nebo cestu před sebou a nemusím nikomu nic dokazovat. Prostě jsem motorkář. Ano jsem motorkář. Cítím se nejlíp, když jsem na své motorce, když cítím vibrace jak se zvyšují otáčky motoru a těším se na pověstné kopnutí, když se zařadí další stupeň v převodovce mého BMW.
Lisa: Já to vidím naprosto stejně jako Simon. Život v sedle motorky není často snadný ale taková delší jízda každému vyčistí hlavu a hlavně ti ukáže, že na světě jsou krásná místa, která by člověk měl vidět. A taky cítit! Je to naprosto jiný svět, když se cestuje na motorce. A cítíš se skutečně naživu.
Kolik hodin nebo kilometrů jste nejvíc strávili v sedle?
Simon: Jel jsem 4000km za dva dny. Potřeboval jsem přejet ze San Francisca do Grass Roots v Missouri, kde byl nejbližší servis BMW motocyklů.
Lisa: Já asi nejdelší úsek jela 23 hodin nonstop - bylo to 2600km ze severní Itálie do Francie.
A teď nám řekněte, které bylo zatím nejhezčí místo, které jste kdy na motorce navštívili...
Simon: Nejhezčí místa jsou ta, která ve vás zanechají nějaké stopy - Sahara, Atacama v Bolivii, Mongolsko apod.
Lisa: Souhlasím se Simonem. Sahara byla úžasná a syrové a ničím neposkvrněné Mongolsko bylo také krásné. Budu na to vzpomínat navždy.
Simon: Naučte se jezdit pomalu. Nejlepší motorkáři ovládají svoje motorky v nízkých rychlostech. A také si dobře vybírejte s kým pojedete. Vyberte si lidi, kteří jsou lepší než vy ale vždy jeďte tak, jak to vyhovuje vám. Je to vaše jízda, vaše cesta. Motocyklové cestování není týmový sport. Když se něco podělá, tak jste na to sami.
A proč jet kolem světa zrovna na motorce? Proč neletět letadlem? Nebo proč ne třeba vznášedlem?
Lisa: Ten hlavní důvod je, že nejste někde v něčem zavření. V autě, letadle nebo v čemkoliv co má kabinu, jste izolovaní od světa kolem vás. Auto dělá bariéru mezi vámi a lidmi. Když jedete na motorce, tak ve všech částech světa mají lidi mnohem větší odvahu k vám přijít a povídat si s vámi. Všechno kolem vás prožíváte, cítíte vůně a pachy a vnímáte všechno mnohem víc než v autě. Motorka je také skvělý nástroj pro navázání konverzace. Motorka je perfektní symbol svobody - bez ohledu na to, kde právě jste.
Simon: Když jsme v Brazilii projížděli amazonským pralesem, tak jsme jeli po takové lesní cestě ze severu na jih. Ta cesta nebyla vůbec vhodná pro větší motocykly. Spíš to byla pěšina. Dlouhá tisíce kilometrů. Druhý den toho přejezdu pralesa se to podělalo a uklouzl jsem při přejezdu jednoho z mnoha mostů vyrobených z klád. Spadnul jsem na hlavu do strže. Byl jsem pět hodin v bezvědomí. Pak jsem se nějak probral a byl schopný se postavit na nohy. Strávili jsme tam čtyři dny a opravovali mojí rozbitou motorku, která taky spadla z toho mostu. Celou dobu jsme nikoho nepotkali. Jeli jsme pak dál přes ten prales tři týdny. Byly to nejhorší tři týdny mého života. Nakonec jsme dojeli někam kde byla nemocnice a tam zjistili, že jsem celou dobu jel s dvojitou zlomeninou krční páteře a dislokací obratlů. Ihned mě operovali a myslím, že mi to zachránilo život. Každopádně Lisa tam byla v té džungli se mnou a její síla, odhodlání a soustředění i v extrémních podmínkách mě pomohly přežít. Bez ní bych tady každopádně nebyl. Poznámka: teplota při přejezdu amazonského pralesa neklesala pod 30C ani v noci, vlhkost byla celou dobu 100%. Cestovatelé se chladili v kalužích bláta, spali v blátě a jejich jízdu dodnes nikdo na motorkách nezopakoval. Simon na cestě po několika hodinách padal z motorky - ztrácel vědomí vlivem poškozené krční páteře (což nevěděl). Lisa ho vždy odtáhla a otočila do stabilizované polohy a čekala, až se probere a budou pokračovat v cestě. Za celou dobu přejezdu potkali celkem 6 lidí.
Lisa: Pravděpodobně to bylo moje ego, které mě ovládalo během stupidního závodnění s nějakým francouzským Defenderem během přejezdu Sahary. Najížděli jsme oba na dunu rychlostí asi 70km/h. Já jsem to nezavřela a držela motorku i za hranou duny rovně pod plynem a zvládla jsem to. Francouz v D90 nepřeskočil přímo a zabořil to a šel přes boudu až dolů na tvrdý písek.
A co bude dál se Simonem a Lisou?
Simon: Pokračujeme naší etapu po USA, máme naplánovanou sérii promítání v různých prodejnách motocyklů BMW. Naposledy jsme tu byli před pěti lety a je fajn vidět zase známé tváře. Pochopitelně budeme rádi, když se na naše prezentace někdy někde přijdete podívat.
Pokud se chcete dozvědět více o cestě Simona a Lisy, tak navštivte jejich web: http://2ridetheworld.com
1 komentář:
Moc se mi to líbilo a docela jsem se zasnil :-)
Díky...
Okomentovat